V rámci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, došlo ke sloučení úpravy odpovědnosti za škodu do jednoho právního předpisu. Výjimkou zůstává nyní pracovněprávní odpovědnost, která je nadále upravena Zákoníkem práce.
Obecná prevenční povinnost, zakotvená v § 2900 občanského zákoníku, stanoví, že jednotlivci mají povinnost chovat se tak, aby nedošlo k neoprávněné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo majetku jiné osoby, v souladu s okolnostmi a zvyklostmi soukromého života. Tato povinnost se vztahuje na fyzické i právnické osoby, včetně státu v soukromoprávním kontextu. Na rozdíl od odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, která vychází z veřejnoprávních vztahů, obecná prevenční povinnost má za cíl předcházet škodám efektivněji než následné odškodňování.
Povinnost chránit druhého před nebezpečnou situací nebo ovlivnit ji se odůvodňuje povahou vztahů mezi lidmi. Tato povinnost vyžaduje přiměřený zásah, pokud je někdo schopen předejít újmě a ví o ní, nebo musí vědět, že hrozící závažnost převažuje nad náklady na zákrok. Přesto nelze vždy účinně odvrátit škodu jakkoliv, ale pouze odpovídajícím způsobem podle okolností.
Zákon nestanoví konkrétní postupy pro všechny situace, ale obecná prevenční povinnost vyžaduje jednání, které by předešlo škodě. Například pokud porušitel povinnosti informuje potenciálně postiženou osobu a umožní ji předejít škodě, postižený nemá nárok na náhradu po oznámení.
Porušení obecné prevenční povinnosti je nezákonné jednání, ale její aplikace závisí na absenci konkrétní právní úpravy pro daný případ. Pokud byl dodržen postup daný právní úpravou, nelze aplikovat tuto povinnost. Každý jedinec je povinen vždy zachovávat pozornost, pečlivost a ohleduplnost odpovídající okolnostem, aby předešel újmě.
Porušení obecné prevenční povinnosti automaticky neznamená odpovědnost za způsobenou škodu. Je třeba vždy posoudit, zda by újma vznikla i bez porušení této povinnosti, a zda by akce v souladu s ní byla schopna zabránit vzniku dané újmy.
Zákonné ustanovení, které stanoví povinnost odvracet hrozící újmu, hraje klíčovou roli při hodnocení odpovědnosti, neboť nesplnění této povinnosti může být kritickým faktorem pro vznik odpovědnosti.
Jak již bylo zmíněno, za určitých okolností a zvyklostí soukromého života je každý povinen zakročit na ochranu druhých, pokud vytvořil nebezpečnou situaci nebo má nad ní kontrolu. Také je povinnost jednat, pokud povaha vztahu mezi lidmi to vyžaduje, nebo pokud má osoba schopnosti odvrátit újmu a nedodrží tuto povinnost, ponese odpovědnost. Individuální schopnosti a možnosti každé osoby jsou přitom hodnoceny zvlášť.
Právní úprava rovněž bere v úvahu situace, kdy jednotlivce přesahuje jejich schopnosti odvrátit hrozící újmu, zejména v případech vážného ohrožení. V takových situacích má ohrožená strana právo požadovat, aby soud nařídil přijetí vhodných a přiměřených opatření k odvrácení hrozící újmy.
Existence protiprávnosti představuje klíčový prvek pro vznik odpovědnosti za způsobenou újmu. Avšak existují situace, kdy jednání nebo opomenutí, které by na první pohled mohlo být považováno za protiprávní, ve skutečnosti jím není. Tyto situace nastávají v případech, kdy se k jednání, které by mohlo porušovat právní povinnost, vyskytují okolnosti vylučující protiprávnost. Je důležité si těchto skutečností být vědom pro správné posouzení splnění všech podmínek pro vznik odpovědnosti.
V případě, že dané jednání není protiprávní, nenastává odpovědnost daného subjektu. Právní úprava dle Občanského zákoníku definuje odpovědnost za náhodu. Ten, kdo k náhodné újmě dal ze své viny podnět, například porušením příkazu nebo poškozením zařízení, které mělo zabránit náhodné újmě, je povinen ji nahradit.
Protiprávnost může být vyloučena v následujících situacích:
Důkaz o existenci okolností vylučujících protiprávnost leží vždy na straně původce škody.
Právní předpisy týkající se odpovědnosti za škodu, resp. povinnosti nahradit škodu, jsou obsaženy v různých částech Občanského zákoníku (OZ). Zejména se však zaměřují na obecnou odpovědnost podle § 2909 a následujících, včetně náhrady škody za porušení dobrých mravů, zákonných povinností (včetně nedbalosti) a smluvních povinností.
Tato obecná pravidla jsou aplikovatelná všude tam, kde není upravena specifická norma. V případě existence speciální úpravy platné v OZ nebo v jiných právních předpisech, jsou tato obecná ustanovení subsidiární. Soud musí nejprve ověřit, zda nedošlo k porušení nějaké konkrétní právní povinnosti vymezené OZ, a až poté může využít subsidiární ustanovení.
Aby došlo k vzniku odpovědnosti za škodu, musí být splněny určité předpoklady. Tyto předpoklady se liší v závislosti na tom, zda škodu způsobil porušením zákona, smlouvy nebo zásad dobrých mravů. Občanský zákoník někdy předpokládá nedbalost, což znamená, že není třeba prokazovat úmysl škůdce.
Mezi porušením právní povinnosti nebo škodní událostí (u objektivní odpovědnosti), spojenou s vznikem škody (reálné nebo ztracené zisky), nebo jinou újmou musí existovat příčinná souvislost.
Podmínky pro vznik odpovědnosti porušením smluvní povinnosti mají objektivní charakter. Pokud poškozený chce, aby mu byla škoda nahrazena, musí sám tvrdit a prokázat, že byly splněny podmínky pro vznik újmy. Zavinění se předpokládá ve formě nevědomé nedbalosti. Ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za vzniklou újmu jsou aplikovatelná nejen v oblasti soukromého práva, ale i v jiných právních odvětvích, pokud nejsou speciálními úpravami vyloučena.
Obecně platí, že poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu druhé straně nebo osobě, jejíž zájem byl plněním ujednané povinnosti zjevně dotčen. Škůdce se zprostí povinnosti k náhradě, prokáže-li, že ho ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zastavila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka, nezávislá na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo v době, kdy byl škůdce v prodlení s plněním smluvené povinnosti, nezprostí škůdce povinnosti k náhradě, pokud byl povinen překážku překonat podle smlouvy.
